Polsko je sice velmi blízko, ale přitom nepatří mezi příliš časté turistické destinace. Raději jezdíme na jih za teplem a i ohledně památek máme dojem, že více je jich ve Středomoří. Ale je to chyba, i u našich severních sousedů je mnoho přírodních a také architektonických skvostů. Město Toruň patří rozhodně mezi ně a bylo to uznáno i zápisem na seznam památek UNESCO. Leží v severnější části Polska nad řekou Vislou.
Velmi výhodná poloha poblíž brodu v dolním toku velké řeky přitáhla sem osadníky již více jak devět tisíc let před naším letopočtem. Později zde existovala osada lužické kultury a přes ní procházela Jantarová stezka, významná obchodní trasa od Baltu na jich Evropy do starověkého světa. Slovanská pevnost se zde objevila v devátém století. Tato dřevěná tvrz ale nebyla městem, měla spíš strážní roli u zdejšího brodu. Městská sláva začala v roce 1233 s příchodem křižáků, kteří se zde rozhodli založit město sloužící jako základna pro další výboje na východ, kterými šířili křesťanství mezi pohanské Litevce. Význam města rostl velmi rychle. Již v roce 1280 se pro svou obchodní důležitost Toruň stal členem Hanzy. Ve čtrnáctém a patnáctém století došlo k velkému rozmachu města, mělo tehdy kolem dvaceti tisíc obyvatel (Praha jako hlavní město obrovské říše za Karla IV. měla čtyřicet tisíc). V druhé polovině patnáctého století se město stalo součástí Polska (vedlo rebelii proti křižáckým pánům, kteří byli po třináctileté válce poraženi). Tehdy se zde také narodil nejslavnější toruňský rodák, člověk který se na věky zapsal zlatým písmem do dějin světové vědy, Mikuláš Koperník. I pod křídly tzv. Řečpospolité (Republiky) se město nadále dynamicky rozvíjelo. Stagnaci způsobilo až bouřlivé sedmnácté století a války se Švédskem, později už nikdy nedosáhlo na úroveň své dřívější slávy – příkladem budiž jeho populace, která během osmnáctého století klesla z deseti tisíc na šest. Později se Toruň rozvíjela již normálně jako zbytek regionu a země, během průmyslové revoluce růst, během válek pokles. Na konci druhé světové se jednalo o jedno z mála říšských měst (nepatřilo ke Generální gubernii ale bylo přičleněno k Prusům), které se podařilo Rudé Armádě obsadit bez větších škod na architektuře. V roce 1997 byly historické centrum města a zřícenina křižáckého hradu zapsány na seznam památek UNESCO.
Předchozí věta i jasně říká, že památky v Toruni opravdu stojí za to. Jde zde o jakousi zajímavou kombinaci severské a hanzovní architektury s rozmachem polských měst – i když Toruň byl v dobách rozkvětu hlavně měšťanský a dokonce i jeden čas vůči regionu autonomní. Máme zde několik majestátních gotických svatostánků – na severu i u velkých chrámů byla stavebním materiálem cihla. Také můžeme obdivovat i komplex zástavby na honosných náměstích či ryncích Starého a Nového Města a vůbec i architektonické uspořádání historických budov a ulic. Navíc je zde zřícenina původního křižáckého hradu, barokní paláce a také několik evangelických kostelů, které mají svůj význam, protože Toruň byl de facto prvním významným luteránským centrem u našich katolických sousedů. No a samozřejmě se zde člověk může vypravit po stopách Mikuláše Kopernika a to od jeho narození až po oslavu vědění v nové univerzitě, která nosí jeho jméno.