Tel Aviv Jaffa (častěji ho potkáme jen zkráceně jako Tel Aviv) neboli Jarní kopec, je druhým největším městem státu Izrael. Mnoho států ho uznává jako hlavní město země a to z důvodu neustále nevyjasněné politické situace kolem Jeruzaléma. Česká republika sice akceptuje Jeruzalém jako hlavní město, ale ambasádu má pro jistotu v Tel Avivu.
Tel Aviv jako takový je relativně mladé město. Vznikl na začátku minulého století. Ale vznikl kolem výrazně staršího sídla, jakým byl přístav Jaffa. Vykopávky ze dvacátého století dokázaly přímořské osídlení na tomto místě již v době bronzové. První písemnou zmínku najdeme v roce 1470 před naším letopočtem ve spojitosti s egyptskými výboji a také v Bibli o něm můžeme najít informace, například jako o místě, ze kterého vyplul prorok Jonáš („ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše„). Jako přístav město sloužilo pak i Peršanům, dědicům rozpadlé Alexandrovy říše a také samozřejmě Římanům. Později se dostal do arabských rukou a během křížových výprav odehrál velmi důležitou roli jako brána do země. Dá se říci, že ale nějaký větší význam města skončil s vyháním křižáků, později sloužilo jako přístav novým pánům, ale na život Blízkého Východu velký vliv nemělo – na začátku devatenáctého století zde žilo jen kolem dvou a půl tisíce obyvatel. Devatenácté století bylo ale dobou rychlé expanze města. Během padesáti let se jeho populace zvětšila osminásobně. Tehdy se také spolu se vznikem sionistického hnutí začal objevovat významnější počet Židů (či židů, pokud se na to podíváme z náboženského hlediska). Na začátku devadesátých let jich zde byly téměř dva tisíce a Jaffa sloužila jako brána pro nově přijíždějící.
V roce 1906 bylo zakoupeno pět hektarů pozemků na okraji Jaffy s cílem založit zde moderní židovskou čtvrť, kolem které se bude koncentrovat život lidí přicházejících z Evropy. Ta se velmi rychle začala rozrůstat a za osm let zabírala už dvacetkrát více území, než tomu bylo při jejím založení. K její expanzi došlo po první světové a při bouřích mezi původním obyvatelstvem a přistěhovalci. Ty způsobily, že většina židovské populace se přesídlila z Jaffy na její okraj, do Tel Avivu. Další velký růst způsobila Pátá alije neboli úprk Židů z Evropy před rostoucím vlivem nacismu a před antisemitismem. Tehdy populace vzrostla do 150 tisíc. Po druhé světové mělo dojít k rozdělení měst, arabská Palestina měla získat Jaffu a Izrael Tel Aviv. Během války o izraelskou nezávislost většina arabské populace Jaffy uprchla před novými pány a Tel Aviv byl dokonce na osm měsíců plně oficiálním hlavním městem nového státu. V roce 1949 došlo k oficiálnímu spojení měst. Zbytek dvacátého století byl ve znamení boření staré zástavby a výstavby moderního města, ve kterém se objevily například i první mrakodrapy v Izraeli.
Mezi nejvýznamnější památky města patří určitě tzv. Bílé město. Jedná se o moderní architekturu ze třicátých let, kterou vytvořili architekti utíkající před Hitlerem do Palestiny. Čtvrť pěti tisíc domů, jejichž vzhled mimo jiné velmi výrazně ovlivnila výtvarná škola Bauhaus byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO v roce 2003. Určitě stojí za to navštívit i přístav Jaffa, který bez problémů můžeme označit za jeden z nejstarších stále funkčních přístavů na světě. Možná to není velký architektonický zážitek, ale ty tisíciletí na člověka dýchnou. No a původní arabské obyvatelstvo tu připomíná mešita Mahamoudia, která vznikla na začátku devatenáctého století a je největší stavbou islámu ve městě. Starší je mešita Al-Bahr a významná historicky je také mešita Hassan Bek, která sice vznikla na začátku století dvacátého, ale s historií města je spojena nerozlučně.